POESIE DNA

Poesie a Dno – si zdaleka nemusí protiřečit, právě naopak: bývají spolu často zajedno. A nejen až od dob Baudelairových, od dob romantiků, anebo dávno před nimi gotických a vůbec, předkřesťanských vizionářů a – často surreálných zobrazitelů i vizionářů sedmerých Pekel Dantových anebo chmurného Hádu či království Babylonského Kozla. Dno, rub věcí, bylo  s námi a je vždy, je v základu věcí i skutečnosti samé jako odvrácená strana reality i především – jako stále přítomný, živorodý, matečný Chaos. A to nikoliv jen jako prvek destruktivní, jako činitel a priori jen ve službách rozkladu a Zla. Právě tak, jak tomu rozuměl sv. Augustin: vždyť jak by jinak bez něj, bez těch tmavých barev, mohly vznikat i ty sebekrásnější naše obrazy? Je to služebník pro naše pozemské bytování zcela nezbytný, spoluhráč nepostradatelný, ale právě jen služebník: dobrý sluha, ale strašlivý Pán.

Fotograf Jaromír Míčka, který nám dává nahlédnout svým objektivem do tajemného světa

podmořských ale – zcela objevitelsky – i zas sladkovodních hlubin, do světa opravdového dna i jen mělkých ponoření, do někdy zvířené, pohybem potapěčovým zkalené, většinou ale do krystalicky čiré, skvostně průhledné atmosféry – či vlastně hydrosféry, není však rozjímatel, metafysik této stránky a funkce Dna, právě naopak. Svým radostným zrakem jeví se jako idylik, odkryvatel a objevitel dalších a dalších možných našich ztracených pozemských, či vlastně skrytých podpozemských, anebo ještě správněji podvodních rájů, rájů ne podvod-ných, ne virtuálních, ne neskutečných, jen dosud našim smyslům, a především očím neobjevených.

Jaromír Míčka je tedy především zjasněné oko, ale je i srdce umělce, kterým tam ze dna mořského i toho našeho vnitrozemského vybírá ty nejkrásnější pohledy a průhledy do království ticha, oživeného tím nejpodivuhodnějším životem, do kouzelné říše vpravdě nevídaných zázraků. S umem poučeného znalce a výtvarníka dovede vybrat ten nejpůsobivější záběr, vynalézavou komposici a zejména – tady na dně vždy jinak paprskující, jinak stříbrem kyslíku, či vnitřním ohněm hořící život řas, planktonů i rybek. Abychom viděli to vše, co on pro nás uviděl, žádalo si s jeho strany velké množství času, obratnosti a umu, zejména toho potapěčského.

Ale Jaromír Míčka není jen potapěč, je i norec do tajů poesie vodstev a jejich dna – a všude tam, kde mu to onen k nám smrtelníkům neuvěřitelně velkorysý i zas čas od času nepochopitelně nedůtklivý bůh Poseidón anebo i jen ten náš mezi pentličkami na důvěřivé dušičky číhající zelenáč Vodník dovolí – i objevitel a dárce perel vzácné Krásy.

Jiří Kuběna