Úvodní slovo

Dámy a pánové, dovolte mi úvodem několik slov k právě zahajované výstavě, nazvané prostě „Fotografie“.

Dnes se hodonínské veřejnosti představuje fotograf Jaromír Míčka. Přestože na výtvarnou scénu vstoupil takřka jako vyzrálý šedesátník, snažil se poměrně rychle dohnat tvůrčí i časový handicap. O tom svědčí i jeho výstavní aktivity. A logicky i kvalita jeho vystavovaných fotografií. Míčka přichází se svojí specifickou alternativou podmořské fotografie, kterou rozvíjí ryze výtvarným směrem. A dokazuje, že nové podněty lze nalézt i v domácích vodách. Spojil svoji potápěčskou vášeň s nutkavým puzením výtvarně cítícího fotografa. Tato symbióza se zdá být poměrně zdařilou. Vše představuje vybranou kolekcí velkoformátových fotografií, které vznikaly v rozmezí posledních let.

Místem odkud vzešel základní výtvarný impuls a inspirační podnět byl Akabský záliv v severní části Rudého moře. Právě v okolí egyptského Sharm el Sheik, v hloubce kolem třiceti metrů, leží vrak anglické lodě Thistlegorm, což ve volném překladu znamená Modrý kvítek. Právě modrá se stala základním barevným odstínem světa pod mořskou hladinou. Za ty desítky let od konce druhé světové války pokryly její ocelový trup stovky mořských živočichů, kteří dodali ocelovým plátům typickou strukturu a zejména specifickou barevnost. Pohledy z nitra plavidla pak vytvořily protiklady světla a tmy s nezbytým přídechem tajemství hlubin a neznámého. Nostalgie pomíjivosti spolu s mnohotvárností mořské fauny a flóry se pak staly základním materiálem pro jeho fotografie.

V roce 2009 se v souboru presentovaných fotografií objevilo několik úplně nových snímků. Primární inspirační podnět již nenesl punc exotiky. Míčka našel výrazné podněty také v čistých vodách moravských říček, v jiskření vod padajících z jezů, nebo v tůních na pravidelně zaplavovaných loukách nížinného Slovácka. Odstíny modří byly nahrazeny temnými, takřka staromistrovskými hněděmi. Ztrátu mořských hlubin kompenzuje autor zvýšenou lyričností svého výrazu. Pracuje s poetickými rostlinnými detaily. Z houštin travin, listů a naplavených úlomků vytváří své poklidné, komorní kompozice. A postupně toto téma rozvíjí a harmonizuje.

Autorova výstava v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě a poté ve Františkových lázních a Kyjově potvrdila oprávněnost nastoupené cesty i silnou inspirativnost domácích zdrojů. Míčkova snaha dodat svým fotografiím silnější výtvarné hodnoty se ukázala nosnou. Je to právě barevná složka obrazu, která nese stěžejní emocionální sdělení jeho nejnovějších fotografií. Najdeme zde určité spříznění s principy abstraktní malby, paradoxně i s temným tunelem českého informelu. Východiska jsou však jiná. Místo existenciální výpovědi jde zde spíše o výtvarnou symbiózu s tajemstvím vodních hlubin a jejich organickým životem.

Z ryze formálního hlediska zde sehrálo rozhodující roli autorovo technické vybavení, které umožňuje kvalitní velkoformátové zvětšeniny. Vystavené snímky jsou tak výsledkem dlouhodobé systematické práce počínající výběrem snímků, hledáním optimálních kompozičních variant a posléze dlouhých hodin u počítače při finální realizaci vlastního výtvarného konceptu. Jde o výsledek složitých technologických experimentů, pracujících v prolínání obrazových ploch. Až po konečný tisk velkých formátů v profesionálním ateliéru.

Na rozdíl od autorů, kteří se koncentrují na co nejdetailnější dokumentaci mořské flóry a fauny je koncepce Jaromíra Míčky postavena na zcela jiných základech. Cílem těchto fotografií – obrazů, je vytvořit prostřednictvím magie podmořského světa a dnes zejména moravských hlubin, ryze výtvarné snímky, které zcela programově směřují k abstraktně poetickému vyznění, kde barva a světlo hrají dominantní roli. Průniky světla vodní hladinou spolu s kaligrafií listů a stonků trav dotváří výsledný obraz. Fotografie se tak stávají uměleckou projekcí autorových prožitků, jejichž prostřednictvím rozvíjí Míčka osobitou řeč svých výtvarných fotografických záměrů.

Autorova cesta od snímků z malého fotoaparátu umožňující záznam pod hladinou až k dnešní výstavě je poměrně dlouhá. Aktivně fotografuje Míčka od devadesátých let minulého století. Teprve dokonalá technika mu umožnila v plné míře realizovat své výtvarné záměry. Dnes před námi stojí vyzrálý tvůrce, který ve své práci směřuje zas někam dál. Nechme ho pomalu klesat až do jeho setmělých autorských hlubin a přejme mu na i na dně mořském nadále dobré světlo.

Dr. Karel Křivánek

Poznámka k  výstavě fotografií Jaromíra Míčky v Galerii výtvarných umění v Hodoníně.

To co se děje pod vodou je pro nás vždy trochu neznáme a tajemné a nemusí však vždy jít o hlubiny mořské, jejichž tajemství jsou v dnešní době obsáhle prezentovány v různých typech médií . Tato obrazově velmi efektní sdělení s množstvím  neskutečně zbarvených ryb a jiných mořských živočichů v kulise fantaskních korálů a jiných groteskních útvarů jsou dnešnímu člověku poměrně dobře známy. Málo prozkoumané a obrazově nepříliš často prezentované jsou však, nám středoevropanům blízké, hlubiny i mělčiny našich potoků a řek, slepých ramen lužních lesů , rybníků i nějrůznějších vodních útvarů, které ani pod předešlé pojmy zařadit nedokážeme. Jsou to však vody našeho dětství a mládí, vody často temné a zkalené ve kterých jsme fascinovaně hledali nějaký život a jejichž sedimenty představovaly pro nás empatický otisk něčeho co jsme se snažili dešifrovat. Tyto pocity v nás zůstavají a tvoří jedno z pout k našemu kraji dětství a prvních objevů.

Velmi mě potěšilo, když Jaromír Míčka,takto historik a odborník v památkové péči,  člověk s hlubokými znalostmi ve všech uměleckých oblastech, ale také fotograf a v neposlední řadě jeden z mých nejstarších blízkých přátel se ve svých fotografiích, kde původně dominovaly krásné snímky z jeho podmořských výletů , zaměřil svoji uměleckou pozornost na to co nás kdysi dávno také sblížovalo. Byly to vody našeho dětství a mládí, vody zdánlivě obrazově neefektní přesto však přitahující svojí tajemností, tak jako, a to říkám trochu v nadsázce, obrazy Medka nebo Istlera. Jaromír Míčka se vydal na tuto nelehkou cestu a snaží se ozřejmit a obrazově přiblížit tento nám blízký podvodní svět jako připomínku let dávno minulých  a také současnosti doplnit do mozaiky podvodních světů ten náš, sice blízký, ale vlastně neznámý. A je tu pro nás překvapení. Z těchto zdánlivě temných a pro někoho obrazově neinspirativních vodních světů dokáže Jaromír Míčka vyextrahovat krásu i tajemno, expresi i v dáli tušený příběh. Na tomto poli ušel již obdivuhodný kus cesty a já se těším na to kam a do kterých neznámých vod nás v budoucnu zavede.

Vladimír Židlický

Brno 8.I.2014